Pracovný list

Franz Kafka- Premena

1.        Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal ve své posteli, že je proměněn v jakýsi obludný hmyz. Ležel na krunýřovitě tuhém hřbete, a když trochu nadzdvihl hlavu, viděl své vypouklé, hnědé, obloukovitými výztuhami členěné břicho, na jehož temeni se přikrývka, hotova docela sklouznout, stěží ještě dokázala udržet. Početné, ve srovnání s jeho celkovou objemností žalostně tenké nohy se mu nemohoucně kmitaly před očima.
2.       Proč jen je Řehoř odsouzen sloužit u firmy, kde při sebemenším opomenutí pojmou hned nejhorší podezření? Jsou snad mezi nimi ani jeden věrný, oddaný člověk, který třebas jen několik ranních hodin nezužitkuje pro obchod a hned ho hryže svědomí, takže se pomátne a nedokáže se ani dostat z postele.
3.       Chtěl skutečně otevřít dveře, skutečně se ukázat a promluvit s prokuristou, dychtil dovědět se, co tomu řeknou ostatní, kteří si ho teď tolik žádají, až ho spatří. Jestli se leknou, pak už Řehoř neponese odpovědnost a může být klidný. Ale jestli to všechno přijmou klidně, pak ani on nemá proč se rozčilovat, a když si pospíší, může být v osm hodin skutečně na nádraží.
4.       Blažilo ho, s jakou důvěrou a jistotou byla provedena prví opatření, Cítil se zase zahrnut do lidského okruhu…
5.       Matka – stála tu, ačkoli zde byl prokurista, s vysoko zježenými, ještě od večera rozpuštěnými vlasy – pohlédla nejprve se sepjatýma rukama na otce, potom postoupila dva kroky k Řehořovi a uprostřed svých sukní, dokola se kolem ní rozprostírajících, skácela se na zem s tváří docela nezvěstně pokleslou k hrudi. Otec s nevraživým výrazem zaťal pěst, jako by chtěl Řehoře odstrčit zpátky do jeho pokoje, potom se nejistě rozhlédl po obývacím pokoji, zakryl si pak rukama oči a plakal, až se mu otřásala mohutná hruď.
6.       „Tak,“ řekl Řehoř a uvědomoval si ovšem, že je jediný, kdo zachoval klid, „hned se obléknu, zabalím kolekci a jedu.“
7.       V tom ho otec zezadu prudce nakopl, což teď bylo opravdu vykoupením, a Řehoř, z něhož crčela krev, vletěl daleko do svého pokoje. Dveře byly ještě přiraženy holí, potom bylo konečně ticho.
8.       Tam zůstal celou noc, kterou strávil zčásti v dřímotě, z níž ho znova a znova burcoval hlad, ale zčásti ve starostech a nezřetelných nadějích, které však vedly všechny k závěru, že se prozatím musí chovat klidně a trpělivostí i všemožnými ohledy umožnit rodině, aby se snášela nepříjemnosti, které jí bude nucen chtě nechtě působit ve svém nynějším stavu.
9.       Řehoř později vydělával tolik peněz, že byl s to hradit a také hradil všechny rodinné výdaje. Prostě si na to zvykli, jak rodina, tak i Řehoř, vděčně přijímali peníze, on je rád odevzdával , ale potom už v tom jaksi nebylo nic hřejivého.
10.     A má vydělávat peníze sestra, ve svých sedmnácti letech ještě dítě, které se přece musí dopřát, aby mohla žít jako dosud…
11.      Prvních čtrnáct dní se rodiče nedokázali odhodlat, aby za ním přišli, a často slýchal, že naprosto uznávají nynější sestřinu práci…
12.     Přes den se Řehoř už z ohledu na rodiče nechtěl ukazovat u okna, ale ani lezení na těch několika čtverečních metrech podlahy nebylo valné, ležet v klidu už za noci těžko snášel, jídlo ho už brzy ani trochu netěšilo….
13.     „a což jestli to bude vypadat, jako bychom odklízením nábytku dávaly najevo, že už se vzdáváme jakékoli naděje na zlepšení a bezohledně ho opouštíme?
14.     Cožpak se mu doopravdy zachtělo dopustit, aby se teplý pokoj, útulně zařízený zděděným nábytkem, proměnil v nějaké doupě, kde by potom ovšem mohl nerušeně lézt, kam se mu zachce, ale zároveň také rychle, nenávratně zapomněl na svou lidskou minulost?
15.     Vyklízejí mu jeho pokoj, berou mu všechno, co má rád, vynesly už prádelník, kde je uložena lupénková pilka a ostatní nářadí…
16.     Sedí na svém obraze a nevydá ho. Raději se s Markétkou popere.
17.     Ale přesto přese všechno, je to ještě otec? Ten muž, který unaven zahrabával v peřinách, když se dříve Řehoř vypravoval na obchodní cestu, který ho navečer při návratu vítával v županu, sedě v lenošce…
18.     Ta malá červená jablka se jako zběsilá koulela po podlaze a narážela na sebe. Slabě hozené jablko zavadilo o Řehořův hřbet, ale neškodně po něm sklouzlo. Zato další, které přiletělo vzápětí, se Řehořovi doslova zarylo od hřbetu…
19.     Těžké Řehořovo poranění, s nímž se přes měsíc trápil – jablko, které si nikdo netroufal vyjmout, zůstalo jako viditelná upomínka vězet v mase – zřejmě i otci připomnělo, že Řehoř přes svou nynější smutnou a ohyzdnou podobu je člen rodiny, že se s ním nesmí jednat jako s nepřítelem a že rodinná povinnost přikazuje spolknout odpor k němu a všechno, všechno snášet.
20.    Sestra teď už neuvažovala, čím by se Řehořovi obzvlášť zavděčila, ve spěchu, než ráno a v poledne odběhla do obchodu, strčila nohou do Řehořova pokoje něco k jídlu, co se zrovna naskytlo, a navečer, bez zájmu, jestli jídlo třebas jen ochutnal anebo – to se stávalo nejčastěji – jestli se ho vůbec nedotkl, vymetla je jedním rozmachem koštěte.
21.     Jakmile se zjistilo, že je něco k nepotřebě, hodila to posluhovačka, která měla vždycky velmi naspěch, prostě do Řehořova pokoje, Řehoř naštěstí vídal většinou jen dotyčný předmět a ruku, která ho držela.
22.    Sestra začala hrát, otec s matkou, každý ze svého místa, sledovali pozorně pohyby jejích rukou. Řehoř, přiváben hrou, odvážil se trochu dále kupředu a hlavou byl už v obývacím pokoji. Už ho sotva udivovalo, že se poslední dobou tak málo ohlížel na ostatní, dříve byl na tu ohleduplnost pyšný.
23.    „Milí rodiče,“ řekla sestra a úvodem bouchla rukou do stolu, „takhle to dál nepůjde. Jestli to snad nechápete, já to chápu. Nevyslovím před tím obludným zvířetem bratrovo jméno a řeknu tedy jenom: musíme se pokusit, jak bychom se toho zbavili. Zkusili jsme, co bylo v lidských silách, abychom se o to starali a snášeli to, nikdo nám snad nemůže vůbec nic vytknout.
24.    Musíš se snažit, abys už nemyslel, že je to Řehoř. Vždyť v tom, že jsme si to tak dlouho mysleli, je vlastně naše neštěstí. Ale cožpak je možné, aby to byl Řehoř? Kdyby to byl Řehoř, už dávno by pochopil, že lidé nemohou žít pohromadě s takovým zvířetem a dobrovolně by odešel. Pak bychom neměli bratra, ale mohli bychom žít dál a s úctou na něho vzpomínat.
25.    Sotva už cítil shnilé jablko v zádech a zanícené místo kolem, úplně pokryté měkkým prachem. Na rodinu vzpomínal s dojetím a láskou. O tom, že musí zmizet, byl snad pokud možno ještě pevněji přesvědčen než sestra. Setrvával v tomto stavu prázdného a pokojného přemýšlení až do třetí hodiny ranní, kterou ohlásili údery z věže. Ještě žil, když venku za oknem začalo všude svítat. Potom mu hlava samovolně dočista sklesla a z chřípí se mu slabě vydral poslední dech.
26.    Potom všichni tři společně, poprvé zase po tolika měsících, vyšli z domova a vyjeli si tramvají ven za město. Vůz, kde seděli sami, byl celý prozářen teplým sluncem. Pohodlně se opřeli na sedadlech a hovořili o vyhlídkách do budoucnosti.